Počátek naší expedice k severovýchodním sousedům se, stejně jako mnoho jiných, neobešel bez drobných komplikací. Zatímco větší část skupiny vyrazila na cestu o den dříve a v sobotu ráno byla včas na smluveném místě, my, účastníci z prváku, jsme měli o zábavu s dopravou postaráno. V návaznosti na naši páteční exkurzi za moderním uměním jsme vyrazili teprve v pozdních večerních hodinách z Prahy. Následovalo nevysledovatelné zpoždění, spolu s ním záměna výstupní stanice a poté snaha co nejefektivněji využít varšavskou městskou dopravu. Po cestě z metra jsme se však natolik nechali unést nástěnným pouličním uměním Varšavy, že jsme doslova ztratili směr a na místo určení dorazili po všech komplikacích bezmála o dvě hodiny později.
Konečně jsme mohli zahájit náš program, který navazoval na sérii přednášek o „byzantském umění“. Jeho prvním bodem byla návštěva Národního muzea ve Varšavě a jeho expozice núbijského středověkého umění z katedrály ve Farasu, doplněné památkami z produkce koptské, byzantské i arabské. Jednalo se převážně o nástěnné malby a nápisy z katedrály, ale také o architektonické prvky jako hlavice sloupů či reliéfy. Nechyběly ani drobné sakrální objekty, které byly neodmyslitelnou součástí posvátného prostoru a dnes nám pomáhají vytvářet představu celku. Objekty se do Varšavy dostaly v rámci kampaně pod záštitou UNESCO při polsko-súdánské misi zachránit a zdokumentovat archeologická naleziště na území Egypta i Súdánu ohrožená výstavbou Asuánské přehrady. Díky této iniciativě, která proběhla mezi lety 1961 a 1964, se po rozdělení nálezů mezi Súdán a Polsko ve varšavském muzeu nachází 67 maleb z doby od sedmého do čtrnáctého století, které pro nás, studenty dějin umění z Brna, představují nejbližší příležitost obdivovat sofistikovanost núbijské nástěnné malby.
Poprvé byla expozice otevřena roku 1972 pod vedením prof. Kazimirza Michalowskiho, vedoucího původní mise, a to v podobě, která dovolovala návštěvníkům prožít díla v chronologickém sledu. V roce 2014 došlo k proměně konceptu a nám se tak v současné době nabízí možnost navštívit prostor koncipovaný topograficky, se snahou rekonstruovat původní umístění objektů v chrámu. Naše první kroky směřovaly k modelu pětilodní baziliky, vystavěné na čtvercovém půdorysu, s aplikovaným rozmístěním nástěnných maleb. V další místnosti jsme měli možnost nahlédnou na exteriér, převážně na zbytky sochařské výzdoby, i na první tzv. fararské fresky (technicky se nejedná o fresky, nýbrž temperu aplikovanou do bahnité omítky), které zobrazují mj. Marii s Ježíšem, honosný kříž s Kristem v clipeu, apokalyptické bytosti i archanděla s vypjatým výrazem ve tváři. Pod vlivem zpoždění a nedočkavosti jsme rychle prolétli sbírku kultovních křížů východních církví a konečně jsme stanuli v největší místnosti. Ta měla evokovat hlavní loď zakončenou apsidou se synthrononem a doplněnou o freskovou výzdobu z nartexu. S pomocí nástěnných maleb z různých období na jednom místě jsme mohli debatovat o jejich proměnách, provedení a důrazu na jednotlivé aspekty, které byly pro tehdejší umělce či zadavatele stěžejními. Mezi nejmistrněji zpracovaná díla patří bezpochyby zobrazení sv. Anny z osmého století s prstem přiloženým k ústům a strhujícím provedením mimiky, jež je výmluvnější než tisíc slov. Za zmínku stojí i výjev Panny Marie s dítětem ze dvanáctého století s archanděli jako jejich strážci po stranách. Dnes bohužel poškozené obličeje dávají vyniknout zdobnosti Mariiny róby i koruny. V následující místnosti na mě nejvíce zapůsobilo zachycení postavy biskupa Marianose po boku Panny Marie, a to hlavně kvůli intenzivnímu kontrastu mezi bledostí Marie a snědým odstínem biskupovy pleti, kterého bylo dosaženo užitím zelenkavé barvy. Tato barva je přítomná v nástěnné malbě od jedenáctého století, tedy od doby vzniku tohoto zobrazení. Po této příležitosti zamyslet se nad africkým přístupem k výzdobě interiéru kostela jsme uzavřeli den vynikající etiopskou kuchyní.
Brzy ráno druhého dne jsme vyrazili na vlak do Krakova, v jehož Národním muzeu nás čekala panoramatická prezentace gruzínského umění, první v Evropě; obojím se muzeum honosilo již na webových stránkách. Snahu prezentovat rozmanitou a proměnlivou gruzínskou kulturu „uceleně“ jsme neshledali zrovna nejšťastnější, neboť nás připravila o komplexnější zážitek z jednotlivých období. Výstava byla realizována ve spolupráci s Národním muzeem v Tbilisi i dalšími gruzínskými institucemi, avšak jak poznaly i naše studentské netrénované oči, rozhodně sem nebyly zapůjčeny vrcholné exempláře středověké tvorby. I přesto byl dojem z tepaných objektů a detailního zpracování ornamentů ve zlatě i v kameni dechberoucí. Jsem tedy přesvědčena, že méně náročným návštěvníkům připadal samotný název výstavy Zlaté rouno: umění Gruzie adekvátní, neboť gruzínské šperky byly svým zpracováním opravdu zlatým hřebem výstavy.
Pro nás však byly nejatraktivnější raně křesťanské objekty, mapující formování vizuálního jazyka pro potřeby nového náboženství. I když se drobnějším liturgickým objektům kvůli způsobu vystavení a umělému osvětlení nedostalo zasloužené atmosféry pro jejich recepci, nemohla nám uniknout jejich preciznost a mistrnost. Ta rozhodně nechyběla ani na hojně zastoupených kamenných reliéfech všech druhů. Ty figurální byly koncipovány frontálně, a to i v případě lví hlavy požívající nebohého človíčka. Harmonicky vymodelované anikonické prvky byly součástí těchto reliéfů, ale stály i samostatně. Svou elegancí nás okouzlily hlavně stély s mnohými variantami gruzínského písma. Pro komparaci s pojetím núbijských nástěnných maleb nám z gruzínské sekce posloužily pouze kopie fresek z období mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím, které byly vytvořené v první polovině století dvacátého. Při procházení časově mladších období nás nadchly malby zachycující proslulé horské krajiny a nesměl chybět ani gruzínský malíř Niko Pirosmani se svou jasnou barevností a čistými motivy.
I když nás koncepce výstavy v určitých aspektech zklamala, bylo přínosné prohlédnout si práci gruzínských mistrů a obdivovat se jí, a to v podstatě za humny. Odnesli jsme si mnohá ponaučení i podněty k následné diskuzi při zpáteční cestě, a tak nám čas strávený ve vlaku utekl jako voda a těšíme se na další pokusy Evropy při zprostředkovávání východního umění.
