Sotva se jarní semestr trochu rozběhl, využili jsme prodlužujících se březnových dní, abychom podnikli exkurzi na Sicílii. Podobná příležitost se naposledy naskytla studentům před čtyřmi roky, tentokrát jsme však cestu měli obohacenou o zastávku v Neapoli. Pro většinu účastníků nebyla tato exkurze první společnou cestou, proto jsme vyjížděli už jako sehraná parta a těšili se, co nám pět dní v jižní Itálii přinese.
V neděli v podvečer se celá skupina čtrnácti studentů sešla na vídeňském nádraží, společně jsme nasedli na noční vlak a vyrazili směrem Neapol. Někteří se už těšili na teplé jarní dny v jižní části Apeninského poloostrova, Neapol nás ale přivítala s poměrně nízkými teplotami. S malým zpožděním vlaku jsme dorazili akorát včas na italský oběd. Náš seminář odstartoval před fasádou katedrály, kde jsme se potkali s další skupinkou studentů v čele s historičkou umění Annou Magnago Lampugnani. Naši němečtí kolegové, stejně jako my, přijeli do Neapole objevovat krásy středověkých památek. Po společném prozkoumání novověkem poznamenaného průčelí a interiéru jsme se vydali do Baptisteria sv. Jana, kde nás uchvátily zářící stropní mozaiky. Odpoledne bylo plné překvapení! Octli jsme se totiž před kostelem Santa Chiara, který byl původně naplánován až na poslední den exkurze. Zejména pro naši spolužačku, která měla prezentovat referát o této památce, znamenala tato náhlá změna programu mírný šok, nakonec jsme si ale užívali výklad uvnitř skoro prázdného kostela. Večer jsme dorazili na trajekt a nepohodlí z cesty nám kompenzovalo víno a zábava.
Druhý den nás v brzkých ranních hodinách uvítaly břehy Palerma. Hned po snídani jsme šli asi třicet minut pěšky k naší první sicilské zastávce. Na menším uzavřeném náměstíčku jsme stanuli před Martoranou. Kubická stavba na sobě nenechala na první pohled znát, co skrývá, a tak jsme netušili, co nás uvnitř čeká. Nakonec jsme strávili dlouhou dobu zkoumáním interiéru plného zlatých mozaik, které vznikly jako luxusní zakázka pro soukromou kapli. Doslova přes plot od Matrorany byla naše další zastávka, kaple San Cataldo. Někteří si z její návštěvy odnášeli pěkný zážitek, jiní téma na bakalářskou práci. Po obědové pauze jsme pokračovali v našem maratonu po palácových kaplích – další na řadě byla Palatinská. Měli jsme možnost vstoupit přímo do presbytáře a prohlédnout si dechberoucí mozaiky i v bočních apsidách. Po aperitivu jsme náš den ukončili u společné večeře.
Třetí den jsme odstartovali asi hodinovou chůzí z Palerma ke katedrále v Monreale. Katedrála založená Vilémem II. byla postavena na kopci, aby přicházející poutníci mohli zažít takřka nebeskou zkušenost. Již z dálky jsme pozorovali majestátní stavbu, jejíž černobíle zdobená východní fasáda upoutávala naši pozornost. Celé dopoledne jsme strávili uvnitř katedrály, která je odshora dolů posetá lesknoucími se mozaikami. Navíc jsme měli to štěstí a mohli jsme obdivovat velkoformátové mozaiky z presbytáře. Během celého dne a zejména u oběda nám svítilo sluníčko. Po obědě jsme se vrátili zpět ke studování normanské architektury, tentokrát o kousek vedle do klášterního ambitu. Cestou zpět, kterou jsme absolvovali opět pěšky, jsme se už těšili na vychlazený aperitiv.
Další den ráno jsme vyrazili vlakem do městečka Cefalù. Hned po příjezdu jsme rovnou zamířili ke katedrále. Díky opravdu milému panu faráři jsme se již potřetí dostali do presbytáře, nadosah k mozaikám. Tomu říkám neskutečné štěstí! Oběd jsme si vychutnali všichni pospolu, domácí těstoviny či výborné mořské plody. Vlak zpět do Palerma nám odjížděl až za nějakou dobu, a tak jsme se rozhodli sejít pár metrů k pláži. Někteří odvážlivci se rozhodli zkontrolovat teplotu březnové vody na vlastní kůži a vlítli střemhlav do moře. Kvůli těmto jedincům potom naše celá skupina musela spěchat na vlak o něco rychleji, než by bylo za normálních okolností třeba. Po návratu z Cefalù jsme se naposledy prošli po Palermu, tentokrát k paláci La Zisa. Zpáteční nepříliš pohodlnou cestu trajektem jsme si zpříjemňovali italskou grapou.
Jako tradičně se poslední den naší exkurze neobešel bez smůly. Začalo to v katakombách svatého Januária, kam nás pustili pouze s průvodcem a dalšími asi dvaceti turisty. Navíc nástěnné malby z 2. století nebyly nasvícené, a tak jsme neviděli ani čtvrtinu z toho, co neapolské katakomby opravdu ukrývají. Neštěstí pokračovalo v podobě uzavřeného kostela San Giovanni a Carbonara. Náladu jsme si potom snažili zlepšit výbornou neapolskou pizzou. Návštěva Národního archeologického muzea pro nás byla malou kompenzací, a tak jsme se i přes nedostatek času rozhodli vydat do katakomb svatého Gaudiosa. Bylo však opět zavřeno a bohužel nepomohlo ani přemlouvání zdejších zaměstnanců. Při odjezdu jsme u vína a sýrů vzpomínali na opravdu velké množství mozaikových výzdob provedených v rámci jedinečného setkávání kultur, který jsme na vlastní oči mohli těchto pár dní pozorovat.
