Když vyrážíte na pátý pochod, máte pocit, že už vás snad nemůže nic překvapit, ať už v dobrém nebo špatném. S takovou bláhovou myšlenkou jsem se letos vydala spolu s pochodovými veterány Karolinkou, Klárou, Adrienem, Fávou a Ivanem na desetidenní cestu po Rakousku.
Předzvěstí nových zkušeností byl už samotný nápad změnit pro tento rok cílovou destinaci a vyrazit za středověkými památkami Záalpí. Místo, které bylo pro letošní malou skupinu chodců velkou neznámou. Jazykově byla většina poutníků vybavena, na terén byl ale připraven málokdo. Co jsme věděli, byla jména měst, která chceme navštívit: Lambach, Friesach, Gurk, Pürgg, Maria-Wörth a pár kopců, které tato města oddělovaly od sebe.
Město, ze kterého jsme vycházeli, bylo první položkou na výše zmíněném seznamu. Do Lambachu jsme v horké červencové odpoledne přijeli vlakem z Vídně, a právě tam nás čekala první návštěva kostela s neuvěřitelně dochovanými nástěnnými malbami z konce 11. století. Tyto malby zdobí prostory původního chóru dnes již ztraceného opatského kostela. V severním křídle dominují scény ze života Krista, ve střední části a kupoli scény Tří Mágů, kteří směřují k vyobrazení trůnící Panny Marie s Ježíškem. V jižním křídle se nachází scény pokušení Krista, které doplňují vyobrazení donátorů. Stromy, sloupy, květiny či stavby znázorněné na různých místech nástěnné výzdoby nás fascinovali svou hravosti.
Kdyby nás čas neúprosně netlačil dál, strávíme v tomto bohatě zdobeném prostoru, který jsme mohli procházet v naprosté samotě, celý den. Čekala nás nicméně ještě dlouhá cesta s hledáním místa ke spánku, a proto jsme po pár hodinách Lambach opustili.
Zvěsti o nepříznivém počasí nás tížily již od samotného začátku výpravy a déšť, který nás dostihl hned druhý den, bohužel dlouho nepomíjel. Ve sníženém počtu jsme stáli před prvním velkým překvapením: nerozprostíraly se před námi kopce, nýbrž hory a neexistovalo mnoho jednoduchých cest k jejich překonání. Tzv. Mrtvé hory (Totes Gebirge) a jeden z jejích hřebenů se tak staly naší výzvou. Již pod úpatím jsme narazili na překážku, která měla prověřit naši odolnost a nasazení. Déšť totiž nepřinesl pouze chlad a mokro, ale dal vzniknout i proudům ledové vody přes pěší cesty. Nezbývalo nic jiného než sundat boty.
Po procitnutí všech prstů jsme se s nasazenými botami vydali dále. Troufnu si říci, že v daný moment jsme věřili, že nás nic horšího potkat nemůže. Opak byl pravdou. Cesta k hoře stoupala, žádný průsmyk na obzoru, pouze kamenné pláně s velkými koryty, kudy dříve protékala řeka. Při čím dál prudším stoupání na čím dál užších cestičkách jsme zpozorovali skupinku lidí scházející z vrcholku. S nimi na obzoru jsme spatřili naši cestu. Vedla přes skály s ocelovými lany a žebříky. Adrenalin, obavy, ale především odvaha. To vše zažívali členové naší poutní skupiny, která z dálky mohla působit velmi klidně – zrovna tak jako skupina lidí, kterou jsme pozorovali scházet dolů. S řádnou dávkou odhodlání jsme se vyškrábali na vrchol, který nás odměnil dech beroucím pohledem zpět do údolí a pohledem vpřed na kamennou „měsíční“ krajinu, kam ani zpěv ptáků nedolehl.
Po lehkém odpočinku v malé dřevěné horské chatě jsme se vydali na sestup, který nás taktéž nenechal bez překvapení – déšť, bláto, popadané stromy a cesta, na jejímž konci čekalo výstražné znamení, že není schůdná. (Logika tohoto jednostranného označení nás nechává v údivu dodnes.)
Kuráž, milí lidé, kteří nám v dešti ochotně nabídli přístřeší v různých podobách a zatvrzelé odhodlání jít dál, to vše nás doprovázelo po další dny naší výpravy, až jsme konečně dorazili do města jménem Pürgg. V Pürggu jsme měli možnost zhlédnout nástěnné malby ve dvou tamějších kostelech. První, tzv. Johanneskapelle, umístěný na kopci s výhledem do okolní krajiny, v sobě ukrývá malby z druhé poloviny 12. století. Umělecké řešení vyobrazených témat nám v některých detailech velmi připomínalo to, co jsme viděli už v Lambachu. Druhý kostel, farní, zasvěcený svatému Jiřímu, stál v centru městečka. Tam jsme měli příležitost vidět malby ve zvonici, datované do 14. století, které zachycují život a umučení Krista a svaté Kateřiny.
Nepříznivé podmínky a vyhlídka další horolezecké výpravy nás přiměly k malé popojížďce vlakem do města Friesach. Zde jsme měli možnost vstoupit do kostela za doprovodu řádové sestry a podívat se na fragmenty nástěnných maleb v kněžišti. Znovu jsme spatřili muže nesoucího koš s vínem a jeho nohy vyčnívající z namalovaného rámu, ikonografii podobou té, kterou jsme viděli v Lambachu či Pürggu.
Po pár dnech téměř nepřetržitého deště jsme konečně pochodovali při slunci a nálada byla o to veselejší. Ačkoliv jsme hory měli za sebou, kopcům jsme se nevyhnuli, avšak se sluncem v zádech a pár desítkami kilometrů v nohách se nezdály výstupy tak náročné.
Další město na seznamu byl Gurk, kde jsme navštívili místní katedrálu, vysvěcenou v roce 1174. Vnitřní prostory westwerku jsou zdobeny nástěnnými malbami z poloviny 14. století. Na jižní straně jsou scény ze života Krista a na severní příběhy ze Starého zákona. Modrá barva dominovala celé místnosti, objevovala se jak v pozadí scén, tak na stropě v podobě modrých nebes. Katedrála ve svých vnitřních prostorech uchovává mnoho dalších fragmentů rozmístěných po kostele, například menší portál s vyobrazením lva, či částečně dochované dřevěné dekorace na dveřích z nartexu datované do 12. století.
Naše putování se chýlilo ke konci. Smířeni s tím, že nás čeká už jen jedna zastávka, kde bychom se měli setkat s pozůstatky středověkých maleb, jsme narazili na vesnici jménem Pisweg. Jako vždy naše kroky vedly do kostela, při kterém byl hřbitov a malá centrální kaple. Kostel byl kupodivu uzavřen, ovšem kaple otevřena. Jednalo se o kostnici, v jejíž horní části na nás čekalo další velké překvapení – tentokrát příjemné! Celý prostor této malé centrální stavby byl pokrytý nástěnnými malbami ve velmi dobrém stavu. Temně modré pozadí všech scén vytvářelo dojem nebeského celku. Narativní scény se dochovaly v několika registrech a sbíhaly se čím dál výše až ke kopuli, kde byla vyobrazena trůnící Panna Marie s malým Ježíškem. Novodobý nápis z roku 1960 dedikoval tento prostor obětem válek.
Poslední dva dny jsme putovali kolem velkého jezera, kde jsme navštívili i poslední kostel na seznamu, který nese jméno Maria Wörth. Výzdoba z druhé poloviny 12. století zde připomíná svým lineárním pojetím iluminované manuskripty. Touto poslední zastávkou by naše letní putování skončilo, nicméně po příjezdu do Brna jsme se rozhodli navštívit ještě jednu (středoevropskou) památku se středověkou výmalbou, totiž rotundu svaté Kateřiny ve Znojmě. Až teprve tam jsme letní pochod roku 2020 slavnostně zakončili.
