Po první polovině semestru a dnech strávených v knihovně nás čekala dlouho vyhlížená exkurze za neprozkoumaným uměním dvou východních zemí ležících na křižovatce hedvábné stezky – Arménie a Gruzie.
Na trasu jsme se vydali ve dvou skupinách. Pro obě z nich znamenal začátek týdenní výpravy brzké vstávání, cestování přes noc a tříhodinový časový posun. Ačkoliv obě skupiny odlétaly z Vídeňského letiště, většina se vydala za krásami arménského umění již o den dříve. I přes lehké komplikace v podobě dvouhodinového zpoždění letadla, však cesta proběhla v pořádku a mohli jsme vyrazit za prvními památkami.
Jelikož zájmy naší expedice byly rozesety na ose vedoucí z jihu Arménie až na Gruzínskou východní hranici s Ázerbájdžánem, přesouvali jsme se za pomoci maršrutky, rozšířeného druhu veřejné dopravy, známého hlavně v zemích bývalého Sovětského svazu. Pro nás ovšem v podobě minibusu, který s námi cestoval po dobu celé exkurze.
První střípky arménské kultury jsme měli šanci zahlédnout již na trase z letiště. Pouliční nápisy, různorodá zákoutí a architekturu měst jsme s nadšením pozorovali a vstřebávali nádech tamního života. Naši sérii referátů odstartovaly dvě stavby nedaleko od sebe, Hovhannavank a Saghmosavank. Během posledních netrpělivých příprav prezentujících, si dívky obdobně jako v Istanbulu chystaly šátky a jiné pokrývky hlavy, bez kterých není vstup do chrámů zakázaný, ale s ohledem na tamní kulturu spíše nevhodný. Po pouze teoretickém studiu jsme byli ohromeni osobním setkáním s místy, o kterých jsme doposud jen četli. Kamenné zdi těchto staveb tyčící se nad hornatou krajinou, sice téměř splývaly se svým okolím, ale jejich precizní konstrukce a vzdušné prostory obehnané tajemstvím byly bezpochyby dechberoucí.
Po zaslouženém spánku v Jerevanu se k nám ráno přidala i zmíněná druhá čtyřčlenná skupina. Po probdělé noci a s unavenými úsměvy plnými očekávání s námi nastoupili do maršrutky a již v plném počtu jsme se vydali k první památce dne. Aruch s kostelem svatého Řehoře Osvětitele, stojícím na pozůstatcích původního zoroastrického chrámu z pátého století, je dnes místem poznamenaným časem i zemětřeseními. V poničeném kostele nás i tak uchvátilo okno do nebe ve formě otvoru po spadlé kopuli a freska dnes již bezhlavého Krista v apsidě, který se stal terčem vandalismu místních mladíků. Po vstřebání zážitků jsme vyrazili opět na cestu, tentokrát k pozůstatkům kláštera Koshavank. Ačkoliv jsme kostel neviděli z bezprostřední blízkosti, naskytl se nám panoramatický pohled na jeho budovu z opačné strany rokle doprovázený výkladem o jeho původním stavu a rozloze. Záhy jsme se přesunuli blíže k turecké hranici ke kostelu Talin, který jsme zastihli přímo před zahájením rekonstrukce, čemuž nasvědčovalo lešení umístěné v apsidě. Předmětem dlouhé diskuse pro nás byla reliéfní výzdoba a poutní funkce kostela. O té svědčili především dva postranní vchody umožňující volnou cirkulaci poutníků skrz kostel a kamenné schody po celém vnějším obvodu stavby určené k odpočinku příchozích. Samotný kostel ze zářivě rudého tufu nás natolik uchvátil, že jsme debatu nechtěli ukončit a místo opustit. I to bylo důvodem, proč jsme od původního plánu vidět další tři památky upustili a navštívili pouze dvě, přičemž tu poslední jsme naplánovali na úsvit následujícího dne. Kostely v Mastaře a Artiku byly odlišné od předešlých velkolepých chrámů nejen svou velikostí a konstrukcí, ale i výzdobou a daly nám zajímavé podněty pro konverzaci u posledního bodu dne – společné večeře.
Po druhé noci strávené ve městě Gyumri jsme se v ranních hodinách odebrali pozorovat východ slunce nad slibovaným Marmashenem. Zážitek umocňovaly první paprsky ranního světla dopadající na kamenné stěny, doprovázené ozvěnou zpěvů linoucích se z prostor hlavního kostela. Zážitek jsme tak neprožívali jen my, ale také středověcí poutníci vydávající se údolím z bývalého hlavního města Ani, kterým se při příchodu naskytl pohled na jižní stranu působící klamným dojmem východní fasády. Odkaz na Ani můžeme také vidět v obdobné výzdobě stěn ve formě slepých arkád. Po prozkoumání zbylých částí komplexu jsme pokračovali v cestě, tentokrát do arménských lesů, navštívit kláštery Jukhtavank a Matosavank. Tyto budovy izolované od civilizace, stavěné z hrubých kamenů korespondujích s vizualitou okolní přírody, nás naladili na poslední zastávku našeho dne, klášter Goshavank. Ačkoli arménská správa silnic opět nezklamala a trasa ke Goshavanku byla uzavřena, rádi jsme se po dlouhé jízdě protáhli a odhodlaně se odebrali na cestu za naším cílem pěšky. Na vrcholku kopce nás o bližší významy vnitřní dekorace, jako byly nápisy v apsidě hlavního kostela, obohatil místní kněz.
Ráno čtvrtého dne jsme nasedli do maršrutky a vypravili se ke kostelu zvanému Odzun, který se nachází ve stejnojmenné vesnici. Na první pohled nás přivítala pětilodní bazilika, ovšem jak už jsme se mnohokrát přesvědčili, arménská architektura jejím exteriérem předkládá představu interiéru který neexistuje. Tento princip se uplatňuje i v Odzunu, kdy je zdánlivá pětilodní bazilika v realitě pouze třílodní s přilehlými galeriemi, určenými pro separaci účastníků liturgie. Pomalu jsme ztráceli pojem o čase během debat o polychromii reliéfního kříže na východní fasádě a mystickém působení této stavby na údolí a okolní kopce. Ač neradi, museli jsme toto místo legendárně spjaté s apoštolem Tomášem opustit a přesunout se k neméně impozantnímu komplexu Sanahin, který nás okouzlil svou akademií. Usednutím do klášterních lavic jsme mohli na vlastní kůži zakusit atmosféru dobové výuky doplněnou o výklad pana profesora Folettiho. Po již tradičním obědě v maršrutce v podobě místních sýrů, zeleniny, chleba a koňaku jsme den zakončili ukázkou skvělé kamenické práce v rozlehlém klášteře Haghpat a debatou o kulturní identitě fresek v klášteře Achtala.
Po poslední noci strávené v Arménii, ve městě Alaverdi, jsme překročili gruzínskou hranici a vyrazili za námi neznámými krásami Gruzínské kultury. Naše putování nás zavedlo do původního hlavního města Mccheta, kde jsme měli šanci obdivovat druhou největší katedrálu v zemi. Na první pohled nás překvapila odlišnost tamní architektury. Arménský důraz na výrazovost kamene nahradily dechberoucí fresky zahalující interiér do pestrých barev od klenby až k podlaze. Kromě zmíněných vizuálních aspektů nás také poprvé za naší exkurzi přivítaly davy návštěvníků, prodejní stánky a turistické atrakce. Po obědě a zároveň prvním, příjemném setkání s místní kuchyní jsme se vydali na skalní hřeben tyčící se nad údolím. Zde se nacházel klášter Džvari, pozoruhodný předvším svou historií. Na místě dnešní stavby již ve čtvrtém století stál impozantní dřevěný kříž tyčící se nad údolím. Právě to z něj činilo atraktivní poutní místo, což zapříčinilo výstavbu schránky okolo kříže, kterou představuje budova dnešního kláštera. Stále plní dojmů nejen ze síly poutního místa, ale také krásného výhledu na město a soutok řek Kury a Aragvi jsme nastoupili do maršrutky. Cestování skrz Gruzii a Arménii je úplně jiné než jaké známe ze zemí střední Evropy, ale má své kouzlo. Denní spánek nepřetržitě ruší výmoly na silnicích a kravské zvony houpající se v rytmu jejich chůze. Po příjezdu k poslední památce programu, nás čekal téměř spirituální zážitek v kostele Ateni Sioni. Na moment jsme měli šanci zahlédnout fresky bez umělého osvětlení a vnímat tak původně zamýšlenou atmosféru uvnitř sakrálního prostoru.
Naší poslední destinací bylo Tbilisi, hlavní město Gruzie. Po dvouhodinové cestě nás čekala konečná zastávka naší expedice nacházející se v gruzínské polopoušti. Skalní klášter David Gareji Lávra se vymykal veškeré stavitelské tradici, se kterou jsme dosud setkali. Obdivovali jsme místnosti kostela vytesané do měkkého kamene zahrnující dekorativní architektonické prvky bez jakékoliv statické funkce. S nadšením jsme se vydali prozkoumat další části komplexu, kde nás ovšem dostihlo již známé “prokletí posledního dne” a jako na mnoha jiných exkurzích nám byl přístup do rozlehlých zákoutí kláštera znemožněn, tentorkát vojáky hlídajícími azerbajdžánskou hranici. Náladu jsme si ale nenechali zkazit a zbytek odpoledne jsme strávili obdivováním civilní architektury a hlavního města. K umocnění zážitku a nasátí atmosféry jsme se k večeru sešli v místním podniku, kde jsme společně večeřeli a ochutnávali gruzínská vína. Večer nám zpestřovala zábava v podobě přátelské soutěže v pojídání khinkali, což jsou tradiční gruzínské knedlíky plněné masem a vývarem. S touto vzpomínkou jsme se naposledy ohlédli na náš čas strávený na cestách a po poslední noci se vydali zpět na vídeňské letiště.
