Absolvovat prvák bez toho, aby člověk znal své spolužáky a bez možnosti své studium prožívat a sdílet s dalšími, bylo nejen těžké, ale svým způsobem i smutné. Nabídka exkurze v Římě na sklonku léta, právě pro nás absolventy prvního ročníku, tak nebyla jen vítaným zpestřením prázdninových dní, ale také možností konečně se neučit jen skrz monitory a osobně se s ostatními poznat. Nakonec, snad ze strachu z parného římského počasí byla naše skupinka sice malá, zato však plná elánu a chuti Řím pořádně prozkoumat.
Itálie nás přivítala modrou oblohou a teplotami, že by každý rozumný Ital vyrazil maximálně k moři. My jsme však nehodlali trávit vzácné římské dny nečinně a rovnou se vydali k první římské památce. Malý kostel s oprýskanou omítkou, ke kterému se navíc muselo z ulice sestoupit po schodech, působil na první pohled poněkud obyčejně. Že by se kolem něj tlačily davy turistů se vskutku říct nedalo. My jsme však věděli, že se uvnitř ukrývají divokrásné mozaiky z pátého století. Jednalo se o kostel Santa Pudenziana. Náš očividný zájem o umění a fakt, že nejsme jen turisté, ale studenti umění, obměkčil místního hlídače památek, aby nás pustil také do vrchního patra, které bývá běžně uzavřeno a odkud bylo možné si mozaiky prohlédnout z dechberoucí blízkosti a kde jsme také viděli o něco mladší středověké fresky.
Mezi dvanáctou a čtvrtou má většina římských kostelů zavřeno, využili jsme tedy tento čas, abychom se občerstvili v tradiční italské restauraci. Na programu nám toho ale stále zůstávalo mnoho, posilněni ještě silným italským espressem jsme tedy vyrazili opět do víru města. Mozaiky v Santa Maria Maggiore i v kostele Santi Cosma e Damiano jsme dobře znali z přednášek, přesto však reálné setkání bylo překvapující. Komplikované výjevy v Santa Maria Maggiore byly z postranních lodí špatně viditelné, naopak postavy světců v Santa Kosma a Damiano byly tak blízko, že jsme mohli obdivovat titěrné provedení a velikost teser.
Další plány nám narušila svatba probíhající v kostele v Santa Maria Nova, rozhodli jsme se proto projít se delší procházkou až ke kostelu Santa Sabina. Po cestě jsme minuli Konstantinův oblouk, dobře známý z našich prvních lekcí středověkého umění. Santa Sabina, stejně opuštěná jako předchozí kostely, nás ohromila jak dřevěnými dveřmi z pátého století, tak jednoduchým interiérem. Klesající teploty nám napověděly, že už se blíží večer, a tak jsme nechali umění na další den a zašli na výbornou neapolskou pizzu.
Druhý den jsme začali delší procházkou za hradby města. V ranních hodinách bylo ještě poměrně chladno, a tak se nám šlo příjemně, přestože cesta trvala skoro hodinu. Náš hlavní cíl, mauzoleum Konstancie, by však stál i za delší procházku. V působivém kruhovém prostoru jsme navíc po celou dobu naší návštěvy byli úplně sami, což nám umožnilo pozorně prostudovat každý drobný detail a několikrát projít prostorem sem a tam. Přilehlý kostel sv. Anežky nám poskytl pohled na úplně jiné mozaiky, než jsme viděli ráno i předchozí den. Jednoduchá estetika sedmého století byla ovšem také uchvacující, a tak jsme v bazilice strávili poměrně dost času, opět nerušeni jinými návštěvníky.
V čase aperitivu a oběda se nám obloha nad Římem zatáhla. Naším odpoledním cílem však byly podzemní katakomby, změna počasí nás proto tolik nerozházela. Na prohlídku jsme sice dorazili malinko po naší rezervaci, naštěstí na nás italská průvodkyně stále čekala a ochotně nás vzala do hlubin podzemí. Jednoduché kresby prvních křesťanů společně s mrazivým pohledem na hrobečky různých velikostí v nás probudily pohnuté emoce, které ještě umocnil fakt, že jsme mohli nahlédnout i do části běžně turistům uzavřené.
Déšť nás však zastihl, když jsme chvátali z katakomb k Lateránu a rozpršelo se tak silně, že jsme museli hledat útočiště ve výklenku u vietnamské restaurace. Její majitel se však nad námi slitoval, pustil nás dovnitř a k našemu překvapení nás po chvíli oslovil nejistou češtinou, aby nám sdělil, že nějakou dobu žil a pracoval v Brně.
Po deštivé vsuvce jsme zvládli zasucha doběhnout do Lateránu, jeho část však byla zavřená a výhled na mozaiky v San Venanzio nám kazil nevkusně umístěný novověký oltář. Paní z kostela, ač se nejprve tvářila nevrle, nás ale nechala nakouknout ještě na mozaiky v boční studovně. Lateránem jsme den uzavřeli, alespoň co se památek týkalo, zbytek večera jsme poklidně hodovali a debatovali pod italskou oblohou.
Třetí den ráno nás neskutečné štěstí, které nás provázelo předešlý den, trochu opustilo. Kostel Svatého Klimenta neotevíral v devět, ale až o hodinu později a ač jsme se čas snažili vyplnit návštěvou jiného kostela, ani to nám nevyšlo. Dali jsme si však kávu a na desátou se znovu vrátili ke Klimentovi obdivovat zlaté mozaiky z dvanáctého století. Víc nás však zaujaly modré tesery v sv. Praxedě, rafinovaně kopírující ikonografii sv. Kosmy a Damiána a také přilehlá kaple sv. Zenona. Naše lapálie s otevíracími hodinami však neskončily ani později, kvůli čemuž jsme se celý třetí den trochu nachodili. To nám však ani v nejmenším nekazilo radost ze setkání s dalšími dechberoucími památkami. Přes poledne, kdy byly všechny kostely zavřené, jsme si udělali vycházku na vyhlídku, kde jsme si ujasnili, že i přes intenzivní pohledy na kostely v uběhlých dvou dnech, je podle pohledu na jejich střechy stále ještě nepoznáme.
Odpoledne jsme pak v neuvěřitelném maratonu stihli navštívit kostely San Giorgio, Santa Maria Nova s jednou z nejstarších ikon v Římě, podzemí v San Crisogono, San Marco a letmo nakoukli do Santa Maria Trastevere, kde právě probíhala mše. Mimo opakující se a přece jiné mozaiky v apsidách a opětovné setkání s papežem Pascalem, za jehož pontifikátu některá díla vznikla, bylo pro nás mimořádně zajímavé pozorovat fresky od Cavalliniho. Poté, co jsme obdivovali jeho vyobrazení Posledního soudu, jsme se nemohli ubránit otázce, proč většina římských turistů míří k Michelangelově Pietě, místo toho, aby koukali na tento klenot.
Intenzivní návštěvu Říma jsme nemohli zakončit jinak, než pořádnou italskou večeří. Pochutnávajíce si na výtečných těstovinách jsme se nemohli ubránit mírné melancholii, že náš krásný výlet končí, všem nám ale bylo jasné, že věčné město nevidíme naposled a že se sem snad brzy opět vrátíme.
