Jako odměnu po náročném zkouškovém období jsme už nedočkavě vyhlíželi exkurzi po stopách křesťanského umění Konstantinopole. V sobotu 12. února jsme se setkali na pražském letišti a vydali se směr Istanbul. Náš pobyt ve městě na pomezí dvou kontinentů jsme zahájili pozdní večeří a doslova tak okusili atmosféru večerního Istanbulu.
První ráno jsme si při čekání na otevření chrámu Hagia Sophia krátili čas vázáním šátků, bez kterých ženy do dnešní mešity vstoupit nemohou. Změna původního chrámu na mešitu neznamenala pouze přístavbu minaretů, zouvání bot či zakrytí vlasů, ale bohužel také zakrytí antropomorfních zobrazení v chrámu, včetně původních mozaik. Dovnitř jsme vstoupili postranním vchodem, kterým kdysi vcházel sám císař, a přesunuli se před vstup pro klérus na západě. Přes dva narthexy jsme vešli do monumentálního prostoru a pochopili, proč Justinián poté, co spatřil své dílo, zvolal: „Šalamoune, předčil jsem tě!“ Před námi se otevřel prostor završený kopulí a zakončený apsidou se zlatou mozaikou. Zde jsme si v teplých ponožkách vyslechli podrobný výklad pana profesora, díky kterému jsme si dokázali alespoň představit krásu zakrytých mozaik.
Po obědové pauze, na kterou jsme se rozprchli do místních podniků, jsme se přesunuli do muzea v chrámu Hagia Irene, který se nachází jen kousek vedle Hagie Sophie. Uvnitř chrámu probíhala diskuze o funkci synthrononu. Nakonec nám pan profesor prozradil, že dle nejpravděpodobnější hypotézy se jednalo o tribuny pro klérus a otvory v nich sloužily ke hře se světlem v rámci rituálů. Odtud jsme se přes Konstantinovo fórum přesunuli k mešitě Kalenderhane, která se stala naší poslední zastávkou před autentickým zážitkem orientální atmosféry v podobě vodní dýmky.
Druhý den jsme došli na místo původního hippodromu se spoliovaným obeliskem z Egypta. Přes mešitu Fatih a Zeyrek jsme se dostali až ke stavbě, která byla původně pravděpodobně baptisteriem. Abychom mohli nahlédnout dovnitř, museli jsme počkat až začne modlitba. V tuto chvíli tedy nastal čas na obědovou pauzu. Vydali jsme se do okolních uliček, někdo si dal kebab, jiní vyzkoušeli tureckou pizzu nebo vegetariánský pokrm Çiğ köfte, k tomu jsme si objednali turecký čaj, tradiční nápoj Ayran a pauzu zakončili sladkou tečkou v podobě baklavy. Po prohlídce interiéru baptisteria, které je dnes, stejně jako většina původních křesťanských staveb, přetvořeno v muslimský rituální prostor, jsme se prošli k chrámu Svatého Spasitele v Chóře, který však byl z důvodu rekonstrukce uzavřen. Propletli jsme se uličkami až k bazaru a někteří z nás velmi uvítali možnost nákupu s tradičním smlouváním místních obchodníků. Večer jsme opět zakončili rituálem při vodní dýmce.
Poslední celý den v Istanbulu byl zahájen návštěvou muzea s fragmenty podlahových mozaik z císařského paláce. Navštívili jsme také kostel svatých Sergia a Baccha, který je dnes mešitou. Od Malé Hagie Sophie, jak se kostelu také říká, jsme šli až k původnímu opevnění a měli tak možnost poznat rozlehlost středověké Konstantinopole vlastníma nohama. Po dlouhé cestě křivolakými uličkami plnými chodců a aut jsme pochopili, proč nám večer před odjezdem přišel mail, v němž byl kladen důraz na dobrou obuv. Následoval přesun skupiny podél dvojitých hradeb k mauzoleu Silivri Kapi, které se nachází v prostoru mezi hradbami. Od památky nás dělila mříž, avšak tuto překážku jsme každý na vlastní zodpovědnost zdárně překonali a dostali se až k samotnému mauzoleu. K naší velké radosti jsme ho nenašli, tak jako minulé výpravy, ve stavu squatu, ale uklizené, se zahájenými restaurátorskými pracemi. A tak i pan profesor mohl v tomto mauzoleu poprvé spatřit očištěné nástěnné malby. S načerpaným adrenalinem jsme zamířili přes Fenari Isa Mosque k archeologickému muzeu, kde jsme se chtěli podívat především na sbírku byzantského umění. Přišlo ale nemilé zjištění, že v rámci přestavby byla tato expozice uzavřena. Proto jsme dostali rozchod s pozvánkou na vodní dýmku, u které jsme se večer opět sešli. A kde jinde zakončit exkurzi s cílem maximálně se přiblížit Konstantinopoli než tam, kde jsme se s ní poprvé tváří v tvář setkali – v chrámu Hagia Sophia.
Z Konstantinopole se stal Istanbul, a ten se snaží dostát svému přízvisku „brána do Orientu“, proto již zřejmě nebylo možno v chrámech spatřit antropomorfní zobrazení a v muzeu výstavu týkající se křesťanské minulosti města. My však jistě nezapomeneme na zážitek, kdy se nám podařilo nejen pomyslnou bránu přelézt a antropomorfní křesťanská zobrazení na vlastní oči zhlédnout.
