Ten dubnový pátek se zdálo, že nic nefunguje podle plánu. Ještě v den odjezdu se naše skupinka vinou nemoci bohužel zmenšila víc, než jsme očekávali, později odpoledne vlak z Brna do Vídně hlásil takové zpoždění, že nebylo možné ani doufat, že přestup na pokračující noční spoj do Říma stihneme. Jakkoliv se však výchozí podmínky zdály nemilé, nakonec tak zle nebylo. V jídelním voze jsme ve vlaku z Brna posečkali o trochu déle, abychom dohnali noční vlak a plynule na něj přesedli. Ještě jsme netušili, že i ten nás nebude bez obtíží, že nakonec ve Florencii zastaví, že budeme muset hledat alternativní spoj do Říma a že nakonec stihneme přesednout na frecciu už ve Florencii a s ní se přiblížíme Salernu, finální destinaci. Zdaleka jsme nemohli vědět, že i tento rycholovlak bude mít na trase problémy a nakonec (i přes všechno předchozí neuvěřitelné štěstí) dorazíme do Salerna s dvouhodinovým zpožděním.
Když píšu „my“, adresuju tím malou skupinku skoro samých pochodových „zelenáčů“, která vyrazila na deset jarních dní do jižní Itálie, aby na vlastní kůži zažila kouzlo pochodu i jak může poutník vnímat památky, ke kterým se dostane po svých. Letos jsme měli v plánu pochod rovněž měřit, a i proto nás doprovázeli kolegyně a kolega z Recetoxu, co měli na starost získávání dat. Jednalo se o údaje o srdečním tepu z hodinek, o emociální aktivitě ze speciálních prstýnků a u vybraných památek také prováděli Eye tracking, tedy mapování pohybu očí.
Z uměleckého hlediska začalo naše putování velmi slibně. V Salernu nás přivítala Francesca della Aqua, která nám výborně přestavila místní katedrálu sv. Matouše. Ze Salerna jsme se ještě přesunuli zastávku vlakem do našeho výchozího bodu – městečka Pontecagnano Faiano – a už jsme mohli opravdu začít. Před námi bylo osm dní, kdy jsme se od Tyrhénského moře u Salerna snažili dostat na Gargano, k Jaderskému moři. Čekaly nás kopce, hory i prašné cesty mezi poli. Kilometry a kilometry trasy, kdy naše kůže pod jižním sluncem hnědla, naše boty se stávaly více a více zaprášené a naše mysl pozvolna přivykala poutnickému rytmu. Časnějšímu vstávání, dlouhým siestám. Čekaly nás také mnohá setkání s uměleckými památkami. Ač se zprvu zdálo, že ta možná budou zklamání – kostel Sant’Ambrogio v Montecorvinu Rovella jsme viděli jen z venku a fresky z 9. století nám tak zůstaly skryté a hned den nato rovněž jeskyně v Olevanu sul Tusciano zůstala nedobytně zavřená – později se kletba prolomila a v Beneventu jsme mohli obdivovat krásnou Santa Sofii, v Troi nás překvapila románská katedrála a v Luceře zase kostel v normanském stylu. Zažili jsme ale také nezapomenutelná lidská setkání, například ve městě San Severo nás nejen ubytovali na faře, ale také nás jedna místní rodina pozvala na večeři a rodinou sešlost. Hned o den později se nás ujali v San Giovanni Rotondo místní dobrovolníci a opět nás vskutku královsky pohostili. Na Gargánu nás v předposlední den také překvapila zvěst, že po místních lesích pobíhá smečka vlků – naštěstí jsme však neměli tu čest ověřit tuto zprávu na vlastní oči.
Příchod k úplnému cíli naší cesty, jeskyni svatého archanděla Michaela ve vesnici Monte Sant’Angelo poslední ráno bohužel ztrpčila špatně značená cesta a místo hladkého zvládnutí posledních deseti kilometrů jsme bloudili kolem hory. O to bylo ale radostnější, když jsme se k cíli opravdu dostali. Na místě nás čekal Stefano D’Ovidio, který nám místo představil, a další hosté. Ač byly vinou ranního bloudění okamžiky v cíli kratší, než jsme si představovali, i tak jsme stihli navštívit jak hlavní chrám v jeskyni, tak i baptisterium San Giovanni in Tumba a přilehlý kostel Santa Maria Maggiore.
