RAVENNA

Kdo by nechtěl vidět Ravennu? Všichni! A nejvíc zřejmě Teodora, která napsala Zuzaně e-mail, ve kterém ji informovala, že se přihlašuje na exkurzi do Ravenny. Taková exkurze sice zatím neexistovala, ale proč by se nejelo? A tak se stalo, že se 10. června sešlo 12 lidí na vlakovém nádraží ve Vídni, a vydali se za krásnem a poznáním.

Jak už to při cestách s takovými cíli bývá, muselo se nejdřív projít katarzí – tentokrát v podobě noci, strávené ve velmi těsném vlakovém kupé. Ti, kdo si do té doby ještě nebyli blízcí, stali se po této noci takřka rodinnými příslušníky. A vskutku rodinná byla prakticky celá exkurze. Hned po příjezdu do Ravenny nás totiž čekalo ubytování v hostelu provozovaném paní ze Slovenska, zatímco majitelkou naší "každovečerní" hospůdky byla pro změnu paní z Prahy.

"Ravenna se propadá," řekla Pavla, a byla to pravda. Důkazem byla hned naše první zastávka – Baptisterium ortodoxních. Zde jsme se i přes několikeré opouštění prostoru (z důvodu rušení ostatních návštěvníků) dokázali takřka ponořit do představ o průběhu rituálních křtů 5. a 6. století. Debatovalo se o komplexnosti prostoru, původní x pozdější štukové výzdobě, tělesných proporcích nahého Krista v kopuli a mnoha dalších tématech.

Plni dojmů z tohoto mystického prostoru jsme pokračovali k jeho ravennskému bratru, Baptisteriu Ariánců. Ravenna jako jedno město dvou křesťanských identit zde bylo hlavním tématem debaty. A jelikož jsme měli na Ravennu poměrně hodně času, nikam jsme se v porovnávání a prozkoumávání dvou navštívených baptisterií nehnali. Na závěr prvního dne jsme si nechali Teodorikovo mausoleum. Příjemnou procházkou jsme došli k mohutné budově ze syrského zdiva – jediné kamenné budově v Ravenně. Někteří z nás zde pak kromě nových poznatků získali i nové zkušenosti, a to v podobě odpočinku v císařské porfyrové vaně.

Druhý den začal v Sant' Apollinare Nuovo, odkud si opět někteří z nás odnesli něco navíc, jako například téma diplomové práce. A není se ani čemu divit, neboť Apollinare Nuovo nabídlo mnoho objektů hodných pozornosti. Věnovali jsme se tu velikým abakům, fenestelle confessionis, 2 christologickým cyklům, 2 procesím, 2 podobám Krista, ambonu a samozřejmě také oblíbeným ručičkám (zbylých po "vymazaných" postavách).

Po půlce dne ve Svatém Apolináři jsme šli dál, až jsme došli k těm dlouhým, placatým, strašně kvalitním cihlám. Jinými slovy k San Vitale. Ještě před vstupem dovnitř jsme se v hovoru dostali od cihel až k distribuci relikvií, kulturnímu transferu, či k chalcedonskému x ne-chalcedonskému přijímání církve. A pak to přišlo – okamžik vstoupení a zaplavení takového toho nepopsatelného pocitu, když vejdete do budovy, která byla stavěna jako manifest luxusu. Světlo dopadající do centrálního prostoru skrze exedru, rajská zahrada na podlaze i na stěnách, a mramorové obložení všude kolem nás – to vše nám na chvíli vyrazilo dech.

Nicméně jsme se znova nadechli a vydali se k Mausoleu Gally Placidie, abychom o dech opět přišli. Mausoleum a zároveň martýrium svatého Vavřince totiž hlídal natolik hodný ravennský pán, že nám dovolil zhasnout současné vnitřní osvětlení prostoru a my jen žasli. Mozaiky v lunetách na tmavě modrém pozadí, propleteném zlatými spirály hvězd, jemně zářily i bez umělého osvětlení tak, že spolu s alabastrovými výplněmi oken vytvářely vskutku nevšední snovou atmosféru. Omámeni tímto zážitkem jsme zvládli už jen pozůstatky kostela Santa Croce, a vydali se za paní z Prahy.

Třetí den exkurze jsme začali procházkou (již ne tak příjemnou, jako k Theodorikovu mausoleu), která nás dovedla k San Apollinare in Classe. Původně na tomto místě, za hradbami u cesty do přístavu Classe, nacházely hrobky mučedníků a u nich baziliky. Dnes zde z 6. století zůstal kostel, zbudovaný na místě hrobu biskupa Apolináře. A biskupství - moc biskupského úřadu provázela i naše diskuze, a to nejen během rozebírání mozaikové výzdoby uvnitř kostela. Otázky kolem ztvárnění transfigurace v podobě kříže v apsidě a jejích tří úrovní nás vyčerpaly natolik, že jsme se museli jít najíst do vedlejší restaurace. Plní sil jsme se do San Appolinare vrátili a dále se zabývali například chalcedonským koncilem, konceptu autokefalie, mramorovými sarkofágy a mnoha dalšími tématy.

Odpoledním cílem třetího dne ravennské exkurze bylo Museo Arcivescovile, kde jsme se stali živým exponátem v podobě performance kolem Shallovy katedry. Na tom, k čemu katedra (rybářská židlička/ honosný trůn pro Boha/ proutěný trůn pro biskupy) sloužila, jsme se neshodli a tak jsme se přesunuli do Arcibiskupské kaple, kde jsme se dozvěděli, že relikvie jsou jako máslo – čím méně jich máte, tím víc to rozmazáváte. Závěrem jsme navštívili ještě Museo Nazionale di Ravenna, kde jsme se soustředili především na pozdně antické slonoviny.

Po sobotním večerním koštování vína a ravennského Aperol Spritzu, zpívání v podchodu a tancování na náměstí, přišlo nedělně-dopolední loučení. Část naší výpravy se vydala zpátky do Říma, druhá část se vracela do Brna, zatímco někdo si zůstal v Ravenně. A přestože to byly jen 3 dny, bylo to loučení smutné. Zřejmě to bylo tím krásným počasím, vidinou prázdnin a dokončenými povinnostmi školního roku, které se v kombinaci s dech-beroucími místy, jež jsme navštívili, spojily v jeden z těch nezapomenutelných zážitků, který by si každý přál zažít. A co by to bylo za zážitek bez lidí, kteří ho utvářejí…Děkujeme!

Amálie Bulandrová

PODPOŘTE CENTRUM
Top