Москва и Новгород

Tématem tohoto textu je naše kunsthistorická pouť za uměním Ruska. I přestože by se mohlo zdát, že naším záměrem bude jenom shlédnout výsledky vztahu s Byzancí, toto zdání je klamné. Věčný dialog mezi starým a novým, který jsme viděli takříkajíc na každém kroku, intenzívně působil na naše estetické cítění.

Naše cesta započala jedno slunné podzimní odpoledne na vídeňském letišti. V počtu šestnácti účastníků jsme přes Frankfurt dorazili do Moskvy ve tři hodiny ráno místního času. Improvizované ubytování nám předvedlo dvě tváře ruské pohostinnosti. První den nás přivítal mrazivým slunečným počasím. Po krátké cestě místní dopravou jsme byli ubytováni v poutnické ubytovně, kde došlo k setkání s několika dalšími členy výpravy, kteří se do Moskvy dopravili po své vlastní ose z Itálie.  S nimi jsme se vypravili na krátkou pěší procházku Moskvou, kterou jsme zakončili diskuzí nad plastickými motivy na fasádě stalinského domu.

Druhý den Rusko naplnilo naše očekávaní sněhem a mrazem, který nás provázel v Кремль (Kremlu). Skupinu pravoslavných kostelů korunovala majestátní Cобор Архангелов (Katedrála Archandělů), dostávající své pověsti. Právě zde jsme se setkali s dokonalým příkladem toho, co znamená pravoslavný ikonostas. Třpytná nádhera oltářní architektury duchovně povznesla naše mrazem zemdlelá těla, a to takovou silou, že nás ani permanentní výtky ochranky neodradily od skupinové diskuze. Ta se pak několikrát změnila ve zdánlivý zpěv modliteb umocňující vnitřní prožitek všeobklopujícího liturgického prostoru.

Celý třetí den jsme strávili v Третьяковская галерея (Treťjakovské galerii) a jejích sbírkách ruského umění. Díky tomu jsme měli příležitost shlédnout jednu z nejznámějších prací Andreje Rubleva, ikonu Nejsvětější Trojice, před níž jsme polemizovali o nadčasovosti ikonopisecké tvorby. Do Treťjakovské galerie jsme se vrátili i den následující kvůli Madoně Vladimírské, která, uložená v kostele při galerii, i nadále slouží svému významu. Mimo to proběhla i návštěva Храм Христа Спасителя (chrámu Krista Spasiťela) nechvalne známého zosobnění současného fungováni společnosti a Пушкинский музей  (Puškinského muzea) s báječnou sbírkou kopií světového umění, zahrnující starověké mozaiky, středověké a renesanční sochařské práce nebo i bronzové dveře hildesheimské. Procházka těmito sbírkami je jako procházka ideální učebnicí dějin umění – kunsthistorický ráj. V galerijních prostorách jsme strávili i část dne následujícího, tedy v pořadí pátého. Právě Černý čtverec na bílém pozadí byl v centru našeho zájmu ve sbírkách avantgardního umění Treťjakovské galerie. V zbylé části dne jsme se rozhodli navštívit turistická lákadla Moskvy, a to Красная площадь (Rudé náměstí) s Собор Василия Блаженного (Chráme Vasila Blaženého) a večer i slavné stanice moskevského metra.

Poslední den před odjezdem do Novgorodu byl věnován stalinské architektuře, reprezentované věžemi zvanými jako Сталинские высотки (Stalinské visotki). Impozantnost ruských mrakodrapů jsme vyměnili za pravoslavnou prostotu novgorodských kostelů po nočním přejezdu vlakem. Novgorod i přes svou tisícletou  historii neoplývá turisticky atraktivními lákadly, kromě novgorodského Kremlu a Ярославов суд (Jaroslavova Dvora). Atmosféra města, zcela odlišná od opulentní Moskvy, připomínala nejvíce snad atmosféru Skandinávie a byla opravdu osvěžující. Toto odpoledne bylo posledním společným, neboť v předvečer návratu do Moskvy nás opustila část účastníků mířících zpět do Itálie. Následující den v Novgorodu byl započat pravoslavnou mší, což byla neocenitelná zkušenost pro pochopení ruské a pravoslavné identity, kterou jsme mohli zkoumat později i v Церковь Преображения (kostele Transfigurace), který svým chybějícím vybavením odhaloval i prostory v normálním kostele skryté. Noční cesta vlakem směrujícím zpět do Moskvy se nesla ve znamení pravé ruské gastronomie, kaviár a vodka byli její nepochybnou součástí.

Recepce kompozice Rublevovy ikony z Treťjakovské galerie v Андрей Рублев музей древнерусского искусства (Rublevově muzeu) byla posledním diskurzem našeho putování. Definitivní loučení s Moskvou proběhlo na letišti Domodedovo na cestě domů přes Zürich.

Na této pouti Ruskem jsme poznali zejména dualitu, která je reflektována nejen ve výtvarném projevu, ale, takříkajíc, ve všem, co jsme měli příležitost zažít. Rusko, jako národ s komplikovaným vztahem k vlastní historii, bylo unikátní zkušeností kunsthistorickou i osobní. V Moskvě jsme byli devět dní. Bylo to nezapomenutelné. A jen pro připomenutí: Lenina jsme neviděli!

Jana Čuprová, Jana Gazdagová

PODPOŘTE CENTRUM
Top