KONSTANTINOPOL

V neděli 18. ledna se na vídeňském letišti sešla 24členná skupina, která se rozhodla otevřít "středově(c)ký rok 2015" společnou exkurzí do Konstantinopole. Letadlo přistálo na letišti Sabiha Gökçen na asijské části istanbulské metropole, v odpoledních hodinách a výprava se bez jakýchkoliv komplikací přesunula přímo do svého hotelu. Domečku pro panenky podobný Hotel Buhara, nacházející se v bezprostřední blízkosti chrámu Hagia Sophia a celého historického centra, se stal naší základnou. Odtud jsme každé ráno probuzeni brzkým kokrháním místních kohoutů (tedy svoláváním k ranní modlitbě z okolních mešit) vycházeli objevovat pozůstalé krásy byzantské říše a zpravidla se opět vraceli až na sklonku dne. Po rychlém ubytování se ještě v neděli podvečer vydala skupinka na menší průzkum architektonických objektů pulzující čtvrti Galata, jež se stala naší jedinou návštěvou části města za Bosporem. Úplný závěr nedělního dne se nesl v autentickém duchu této "orientální říše" – v místní čajovně. Její rozlehlý, lehce exotickou a velmi příjemnou atmosférou naplněný prostor, prosycený paletou nejrůznějších vůní tabáků a čajů, posloužil jako naše každovečerní odměna za "křížem chrámem" prochozený den.

           

Pondělí otevřela návštěva kostela kostel sv. Sergeje a Bakcha, takzvaná Malá Sophia, naproti které dříve stávala bazilika Sv. Petra a Pavla. Po důkladném průzkumu tohoto téměř až pohádkového, modrobílého mramorového interiéru, pokračoval den doslova podél původních antických hradeb. Kromě své vlastní krásy v sobě hradby ukrývají skvost zvaný mauzoleum Silivri -Kapi. Jedná se o na první pohled nenápadnou malou stavbu z 5. století, před kterou (a zřejmě i ve které) nezřídka nachází svůj domov místní bezdomovci. Uvnitř mauzolea jsou však tři sarkofágy s bohatými reliéfy (jeden dokonce mramorový), jež se staly naším dalším bodem důkladného průzkumu. Od antických hradeb pokračovala výprava návštěvou mešit takzvaného Fatih Komplexu a mešitou Sultána Nádherného, na jejichž příkladech byly charakterizovány (nejen) základní architektonické prvky, myšlenky a podoby provozu tureckého chrámového stavitelství.

           

Celé úterní dopoledne vyplnil kostel Spasitele v Choře, respektive jeho impozantní interiérové dekorace. Nevídaná krása a bohatost mozaikových výjevů a nástěnných maleb byla vykoupena zhruba dvouhodinovým pochodem, který nás ke kostelu nacházejícího se za původními hradbami města, dovedl. Jeho apsidu, parekklesion, vnitřní či vnější nartex jsme po dobu několika hodin doslova "prožívali" tak intenzivně, až některým (především nám – zástupcům prvního ročníku, kteří na tempo a intenzitu exkurzí nebyli dostatečně připravení) málem odpadly části končetin. Ani to však v porovnání s obsahem tohoto kostela nevadilo a naopak nás touto katarzí dovedlo k ještě silnějšímu prožitku. A tak jsme se bez ztrát, v kompletním počtu, vydali dál ke kostelu Pammakaristos. Jeho parekklesion, sloužící zřejmě jako soukromá kaple, taktéž ukrýval dech beroucí původní mozaikovou výzdobu, dochovanou do dnešních dní. Posledním navštíveným objektem úterního dne se stal obraz Theodosia v kostele Patriarchů. Šlo o obraz panny Marie s malým Kristem, jenž byl součástí ikony slavící "triumf pravoslaví " a obnovení uctívání ikon v roce 843.

           

Následující středeční den byl celý věnován návštěvě chrámu Hagia Sophia. Důkladně jsme zde okusili prostor nejprve po částech (mozaiková výzdoba nartexů, apsidy, císařské donace, mramorové dekorace,…), které se teprve postupem času začaly spájet do pozvolného chápání prostoru jako celku. Díky času strávenému zde jsme mohli zažít světlo jakožto výrazného a významného činitele, ovlivňujícího vizuální podobu celého vnitřního prostoru. Slunečními paprsky členěná místa různých částí chrámu, ale i samotných rozsáhlých mozaik, budou jistě patřit k nejsilnějším zážitkům celé exkurze. V podvečerních hodinách se ještě část skupiny vydala na prohlídku antické cisterny, Baziliky Cistern, která byla určena pro zásobování blízkého paláce Topkapi a ostatních domů vodou v případě obléhání města.

           

Čtvrteční den se nesl v "doháněcím stylu". Třeba bylo navštívit vše, co jsme dosud nestihli. Začali jsme místy hotelu nejbližšími: návštěvou Modré mešity a Theodosiova obelisku. Po nich jsme pokračovali do muzea pozemních mozaik, které nám představilo v 1. pol. 20. stol. objevené rozsáhlé panelové chodníky z 6. století, tvořené nejrůznějšími mozaikovými výjevy.  Tento perystyl byl pravděpodobně součástí palácové výzdoby a dodnes jsou na něm velice dobře viditelné různé mimetické, narativní scény. Z pozemních mozaik jsme pokračovali do prvního konstantinopolské baziliky a chrámu, kostelu Sv. Ireny. Tato "matka bazilik s kopulí v tradičním slova smyslu" nás překvapila nejen svým velkolepým synthrononem, ale taktéž například svou viditelnou ikonoboreckou estetikou, kdy jsme na některých dochovaných dekoracích nacházeli "pouze" symbol (kříž) nahrazující obraz. Po Ireně následovala návštěva Archeology Museum, ve kterém započala smůla našeho posledního dne. Část muzea, kvůli které jsme do něj především mířili, byla totiž z důvodu rekonstrukce uzavřena. Přišli jsme proto o pulpit ze Soluně, sochu Hodigitrie či zlatou paténu s Přijímáním apoštolů. Přesto jsme si v muzeu našli své a vedle porfyrových sarkofágů, jediné dochované křesťanské mozaiky z období před ikonoklasmem či theodosiánských sarkofágů, jsme se seznámili i s byzantským  novověkým "kachličkovým" uměním. Poslední návštěvou, třešničkou na konstantinopolském dortu, měl být kostel Pantokratora. I ten byl však z důvodu rekonstrukce uzavřen, tedy jsme se spokojili alespoň s výhledem na téměř celé město, které nám lokace kostelu umožnila.

           

"Poslední večeře" naší exkurze proběhla již tradičně v čajovně, kde jsme se za doprovodu vodních dýmek, salepu a jablečného čaje prozpívali do pátečního dne. Pak už nás čekala pouze cesta na letiště a příjemný let domů.

           

Celý výjezd se možná díky kratšímu času, spíše ale díky intenzitě, bohatosti náplně a především sotva popsatelné atmosféře, nyní jeví jako uplynulý sen. Avšak to, co především tuto snovou náladu celého výjezdu zapříčinilo, jsou lidé. Studenti napříč ročníky společně s Ivanem Folettim a Ondřejem Jakubcem vytvořili pro (alespoň) některé z nás zatím nezažitou podobu školního vzdělávacího zájezdu. Ty, co znají lidi kolem Centra raně středověkých studií tak zřejmě nepřekvapí, že během loučení na vídeňském letišti visela ve vzduchu atmosféra podobná konci letních táborů.

Amálie Bulandrová, Jana Mášová

PODPOŘTE CENTRUM
Top