ISTANBUL

únor 2019

Únorová cesta do Istanbulu byla pro mě, stejně jako pro většinu ostatních účastníků, první exkurzí se Seminářem dějin umění. Do letadla z Vídně jsme nasedali s nejasnou představou o tom, co nás čeká, a obavami, zda naše obuv vyhovuje tolikrát opakovanému upozornění, že „budeme hodně chodit“. Za pár hodin jsme přistáli v Turecku, dopravili se autobusem z letiště do města a pěšky se vydali na místo setkání s druhou částí skupiny, která letěla pozdějším letadlem. Mířili jsme do nejstarší části Istanbulu, do zátoky zvané Zlatý roh. V této oblasti bylo původní antické osídlení a centrum Konstantinopole z dob Konstantina I. a po něm následujících panovníků. Tam, na prostoru ohraničeném Theodosiovými hradbami, jsme se pohybovali po celých šest dní exkurze. S ostatními jsme se šťastně shledali a po krátkém bloudění večerními uličkami našli naše dva penziony. Cestovní den jsme zakončili prvním z dlouhé řady tureckých čajů, ayranů a výborných jídel, které měly následovat. Nakonec už jen zahájit tradici vodní dýmky na závěr dne a náš pobyt v Istanbulu mohl začít.

Každé ráno jsme se scházeli u obelisku na místě bývalého hippodromu. Dnes je zde náměstí, které jen svým tvarem a právě zmíněným obeliskem a fragmenty bronzového sloupu na takzvané spině připomíná svou původní funkci. Hippodrom přímo sousedil s královským palácem a byl mimo jiné místem, kde se císař ukazoval lidu. A právě tato slavnostní přehlídka císaře a jeho rodiny je jedním z témat zobrazených na mramorovém reliéfu na podstavci obelisku. Že je reliéf jasně rozpoznatelný i ze vzdálenosti, kde kdysi stáli diváci, jsme si ověřili. Můžeme si jen představovat, jak asi dnes bílý mramor vypadal, když byl polychromovaný.

Stačilo popojít několik set metrů a objevil se před námi hlavní bod sobotního programu. Chrám – dnes muzeum – Hagia Sofia. Nám prvákům bylo řečeno, že jeho návštěva bude přelomovým zážitkem. Že náš život se bude ode dneška počítat na čas před Hagií Sofií a čas po ní. To všechno s nadsázkou, samozřejmě. Ale přesto: prvních třicet minut v relativně prázdném chrámu, kdy jsme měli možnost každý sám si ho pozorně prohlédnout a nechat na sebe působit prostor i jednotlivé detaily, bylo opravdu dechberoucím zážitkem. Strávili jsme v Hagii Sofii celý den a první dojmy doplňovali informacemi. Mluvili jsme o chrámu z hlediska architektury a liturgie, zaměřovali se na mramorovou dekoraci, jednotlivé mozaiky v nartexu, v apsidě i na galeriích.

Nepochybně by bylo možné strávit zde další dlouhé hodiny a nacházet stále něco nového. My jsme se však přesunuli ke kostelu Sv. Sergia a Baccha. Stavba, zvenku připomínající malou Hagii Sofii, je dnes fungující mešitou, a tak náš výklad v polovině přerušila jedna z pravidelných denních muslimských modliteb. Opustili jsme modlitebnu, a než jsme se mohli vrátit dovnitř, strávili jsme několik minut venku na slunci, naslouchajíce zpěvu muezzinů a pozorujíce věřící, jak se trousí k modlitbě.

V neděli jsme se z hippodromu vydali směrem k Theodosiovým hradbám. Tedy z epicentra Konstantinopole na nejzazší hranice, jaké v 5. století měla. Theodosiovy hradby byly v pořadí druhé, které město obklopovaly. První, o něco blíž „srdci“ města, dal postavit už Konstantin I. ve 4. století, ty se však do dnešních dob nedochovaly. V pásu mezi bývalými Konstantinovými a Theodosiovými hradbami se obdělávala půda a město tak mělo větší možnosti zásobování potravinami při případném ohrožení. Kromě toho, že jsme tímto pochodem podle slov pana docenta Folettiho „fyzicky pocítili rozlohu Konstantinopole 5. století“ (nutno dodat, že ne všichni s nadšením), měli jsme také možnost vidět cestou zbytky akvaduktu, který zásoboval město pitnou vodou.

Theodosiovy hradby tvoří vlastně dva pásy masivních hradeb. V prostoru mezi nimi stojí stavba z 5. století zvaná mauzoleum Silivri Kapi. Tu jsme měli v plánu navštívit, čekalo nás však nemilé překvapení. Pravděpodobně aby byla památka ochráněna, byl přístup k ní zatarasený vysokým železným plotem, pro jistotu ještě na vrchu omotaným ostnatým drátem. Prohlídka mauzolea byla tedy podmíněna překonáním této překážky na vlastní nebezpečí. Několik z nás ji s myšlenkou na Indiana Jonese zdolalo a odměnou byl rozporuplný zážitek. Na jednu stranu nesmírně zajímavá možnost prozkoumat prostory mauzolea a reliéfy na sarkofázích uvnitř něj. Na stranu druhou ale pohled na stovky let starou památku ve stavu bezdomoveckého doupěte, údajně ještě poničenější než při poslední návštěvě Semináře před čtyřmi lety. V tomto světle se ostnatý drát jevil dost směšně.

Hradby jsme nechali za zády a vydali se zpět, ke kostelu Hagia Irene. Tento kostel býval před dostavěním Hagie Sofie hlavním chrámem města a nikdy nebyl přeměněn na mešitu. Uvnitř jsme byli značně odkázáni na imaginaci, protože kromě mozaiky v apsidě se z výzdoby dochovalo jen několik drobných fragmentů mozaiky v nartexu a zbytky fresek na stropu v bočních lodích. Po bývalém mramorovém obložení zbyly pouze díry ve zdech.

Na závěr dne jsme navštívili Muzeum mozaik z královského paláce. Na pozadí z bílých teser na nás zářila sugestivně vyvedená bojující zvířata, lovecké scény, mytologická stvoření i lidé při různých činnostech. Bylo fascinující zkoumat z takové blízkosti, jakých detailů a barevných přechodů byly tvůrci schopni dosáhnout teserami velkými jen několik milimetrů. Udivující je také rozloha, jakou mozaiky v královském paláci kdysi zabíraly – jak jsme spočítali, byla to plocha zhruba o velikosti hokejového hřiště.

Pondělní ráno slibovalo slunečný den a my jsme se vydali ke kostelu Spasitele v Chóře. Přestože kostel není velký, strávili jsme v něm několik hodin, povětšinu času s hlavami obrácenými vzhůru a pohledem upřeným na zlatem zářící mozaiky zdobící stropy vnitřního a vnějšího nartexu. Snažili jsme se nartexy pohybovat tak, jak to asi dělali věřící v době, kdy kostel fungoval. Následovali jsme příběhy vyprávěné mozaikami, jinde jsme delší dobu stáli, abychom správně rozklíčovali scény ze života Ježíše Krista a Panny Marie. Silným zážitkem bylo kleknout si, jako při modlitbě, před velkou nástěnnou mozaikou zobrazující deésis. Teprve v této pokorné pozici se na nás Ježíš s Pannou Marií přímo dívali. Bohužel jsme neměli možnost obdivovat fresky v takzvaném parekklesionu, postranní pohřební kapli, ten je totiž již několik let v rekonstrukci.

Poobědvali jsme doslova na ulici – na chodník jsme si z okolních podniků donesli postupně hlavní chod, turecký čaj i baklavu jako dezert. Po občerstvení jsme pokračovali ke kostelu Pammakaristos, tam nás však čekalo další zklamání. Kostel byl nejen zavřený, ale i obehnaný vysokou plechovou zdí. Neviděli jsme z něj tedy víc než střechu.

Poslední den byl věnovaný mešitám. Už dřív jsme mluvili o touze muslimských vládců vyrovnat se svými modlitebnami Hagii Sofii. Kromě vnější podoby, která je na první pohled zřejmá, jsme teď uvnitř Sulejmanovy mešity podrobně pozorovali rozdíly a podobnosti jednotlivých prvků obou staveb a porovnávali jejich umístění v interiéru a funkci při liturgii.

V takzvané Modré mešitě, stojící přímo naproti Hagii Sofii a převyšující ji svou kupolí o několik metrů, jsme podobné možnosti neměli. Snad už nás to ani nepřekvapilo, ale byla v rekonstrukci. Prohlédli jsme si tedy, co se dalo z úžasně pestré kachlové dekorace, a zamířili do Istanbulského muzea pozdní antiky a Byzance. Zní to jako špatný vtip, ale jeho velká část byla v rekonstrukci. Ušetřený čas se část z nás rozhodla strávit v Hagii Sofii. O čtyři minuty jsme ale nestihli zavírací dobu a hlídače u brány neobměkčil ani Klárčin úsměv a dojemný příběh o tom, že už zítra odlétáme a tolik jsme se do chrámu těšili!

Úplný konec dne, a tedy náš poslední večer v Istanbulu, naštěstí tak depresivní nebyl. Naopak. Společná večeře v restauraci na střeše hotelu neměla chybu. Město ubíhající do všech stran, Hagia Sofia v měkkém večerním oparu a v dálce za ní bíle zářící mešita v asijské části Istanbulu. Všechno jako na dlani. Třešničkou na dortu byla tradiční vodní dýmka. Místnůstku, která nám byla přidělena, jsme naplnili až po okraj a nepochybně kulturně obohatili jakéhosi pána, který v ní seděl před námi a odmítl odejít. Dvacet minut s českými lidovkami, zpívanými ne vždy harmonickým ale o to nadšenějším dvacetihlasem, ho přimělo změnit názor. My jsme odešli až dlouho po něm. Cestou na penzion jsme se ještě naposledy nabažili pohledu na Hagiu Sofiu zářící do noci a symbolicky tak naši studijní cestu ukončili.

Johanka Kalaninová & Lada Řezáčová

Top