GRUZIE

Snad nikdo z dvaceti účastníků si nepředstavoval říjnovou exkurzi do Gruzie jako klidný a odpočinkový zážitek. Nesmírně dobrodružná povaha této cesty však překvapila snad i ty nejotrlejší z nás. Samotný noční let z Budapešti do Kutaisi, jež byl doprovázen silnými turbulencemi, jakoby předznamenával skutečně „turbulentní“ a vyčerpávající zážitky následujícího týdne.

Vzhledem k posunu časového pásma jsme do Kutaisi dorazili ve velice časných ranních hodinách. S vědomím náročného programu prvního dne jsme se z místního letiště dopravili pomocí minibusu (dopravního prostředku, jenž nás doprovázel po celou tuto exkurzi) do asi jediné v danou dobu otevřené restaurace ve městě. Inu, naše exkurze jsou sice uměleckohistorické, avšak jejich součástí jsou také zážitky kulinářské. Právě těch se nám tohoto rána dostalo nespočet. Poprvé jsme se setkali s tradiční gruzínskou kuchyní (s chinkali) a posilněni na cestu jsme se vypravili za dalšími tentokrát již skutečně vizuálními zážitky.

První naší zastávkou byla katedrála Bagrati z 11. století, jejíž současná podoba je spíše výsledkem oprav století dvacátého a tak se vrcholným zážitkem dne stala návštěva klášterního komplexu Gelati. Ten vznikl, jakožto pohřebiště gruzínských králů, na objednávku Davida IV. Budovatele na počátku 12. století. Kdysi bylo toto místo, jehož součástí byla také akademie, kulturním a náboženským centrem, čemuž odpovídala i bohatá mozaiková, respektive fresková dekorace hlavního klášterního kostela. V odpoledních hodinách jsme nasedali do minibusu a vyjeli jsme na sever k vysokým kavkazským horám. Všichni kromě smolaře, jenž seděl vedle řidiče a se strachem v očích sledoval klikatící se úzkou silnici před námi, jsme po náročné noci v letadle sladce spali. Do Mestie jsme dorazili za tmy v nočních hodinách.

Ráno jsme tak byli nemálo překvapení výškou hor, které nás obklopovaly. Ještě více nás však překvapila bohatá sbírka místního muzea – Svaneti Museum. Celý den jsme strávili s „gruzínskou“ deskovou malbou, o níž se mluví od 10. století, s tepanými obrazy, s kříži, s trůny a s jinými neuvěřitelně skvostnými objekty. Nad těmito předměty jsme se pak bavili například o problematické gruzínské historiografii (periferie versus centrum), o hodnotě materiálu, o determinaci studia deskové malby „vasariovskou“ optikou či o kvalitě, jakožto historicky měřitelné hodnotě. Unavení a intelektuálně vyčerpaní jsme nastoupili zpátky do auta, ve kterém jsme si následující noc spali na ramenou. Ráno nás z nepříliš hlubokého spánku probraly zvuky hlavního gruzínského města Tbilisi, v němž jsme měli strávit dvě noci.

První den jsme z Tbilisi vyjeli do nedaleké Mtskhety, jednoho z nejposvátnějších gruzínských míst. Nejprve jsme navštívili místní katedrálu Sveticchovel z 11. století, kde nás přivítaly neuvěřitelné zpěvy mužského sboru. Ty v nás vyvolaly nutkání vzpomenout na zásadní termín Alexeie Lidova formující současný směr akademického výzkumu dějin umění -  hierotopii.  Tóny aktivující architektonický prostor v nás rezonovaly ještě dlouho poté, co jsme z katedrály směřovali k blízkému kopci. Na jeho vrcholu nás již z dálky vítal další architektonický skvost – centrální stavba (tetrakoncha) s kopulí postavená na přelomu 6. a 7. století - klášterní kostel Džvari. Den jsme zakončili v jedné z tbiliských pekáren, kam jsme byli pozváni, abychom sledovali výrobu gruzínského chleba pečeného na stěnách hluboké cylindrické pece. Zasyceni jsme se odebrali do našich měkkých postelí, které jsme po předešlé noci strávené v autě vítali s otevřenou náručí.

Druhý den v Tbilisi se nesl ve znamení zlata, stříbra a smaltů. Od rána do pozdního odpoledne jsme obdivovali předměty ve sbírkách gruzínského muzea výtvarného umění (Shalva Amiranashvili Museum of Fine Arts). Z nespočetné řady úžasných předmětů zde bohužel mohu vyzdvihnout pouze několik z nich. Prvním je liturgický zlatý kalich z Bedia pravděpodobně z roku 999, jenž nese znázornění Panny Marie, trůnícího Krista a několika apoštolů. Druhým je Khakhuliský triptych s ikonou Matky Boží, jenž ozařoval a přitahoval diváka už z obrovské vzdálenosti. Tento zlatý triptych byl vytvořen ve 12. století právě pro starší ikonu Matky Boží a bylo na něj připevněno nespočet vysoce kvalitních smaltů. Smalty jako takové jsou třetím a posledním artiklem, na který bych chtěl upozornit. Toto médium totiž dosáhlo na území Gruzie mezi 8-10. stoletím dokonalosti. Smalty tehdy vznikající právě zde se vyrovnávají, ba dokonce převyšují, práce, jež byly produkovány v Konstantinopoli. Druhý večer v Tbilisi se nesl v podobném duchu jako ten předcházející, neboť jsme opět navštívili naší oblíbenou pekárnu.

Ráno jsme vyrazili na jihovýchod. Další zastávkou byl klášterní komplex Davida Garedži nacházející se v pouštní oblasti na hranici Gruzie s Ázerbájdžánem. Součástí tohoto komplexu je vysoké množství do pískovce vyhloubených cel, kaplí či dokonce kostelů, na jejichž stěnách se často dochovaly freskové dekorace. Přístup do některých z těchto komůrek byl nesmírně složitý, což nám umožnilo vtělit se do role našeho hrdiny Indiana Jonese, když jsme se po kolenou plazili v prachu, abychom za svitu baterek mohli spatřit zbytky nástěnné malby. Bylo to právě v okamžiku, kdy jsme se vydrápali z těchto temných prostor a rozhlédli se po okolní divoké krajině, když nám bylo o něco jasnější, proč se mniši rozhodli hloubit svá obydlí právě v těchto místech. Z pouště jsme se naposledy vrátili do Tbilisi, odkud jsme vlakem cestovali do Gori, rodného města Josifa Vissarionoviče Stalina. 

Následujícího dne nás čekaly dvě zastávky. Nejprve jsme zavítali do Tsromi, kde nás zajímala především místní katedrála z první poloviny 7. století. V její apsidě se do r. 1918 nacházela mozaiková dekorace, jejíž originální podoba byla ve 20. století středem zájmu debat mnohých význačných historiků umění. Někteří z nich navrhovali, že zde bylo původně znázorněno tzv. traditio legis, jiní podporovali ikonografii Nanebevzetí. Dlouze jsme na tomto místě diskutovali o tom, jaké obrazy mohly být v apsidě k vidění v době vzniku dekorace. V tomto krátkém příspěvku však zmíním především skutečnost, že ať už tuto reprezentaci nazveme jakkoli, jednalo se o ikonografii velice údernou a rozšířenou po celé říši v pozdně antické době. Kostel v Ateni Sioni, jenž také vznikl v 7. století jako součást dnes již zaniklého kláštera, byl naší druhou zastávkou. Tato stavba bývá díky svému téměř totožnému půdorysu s kostelem Džvari, označována jako kostel „džvarského“ typu, a to i přesto, že jistota ohledně toho, který z těchto kostelů vznikl jako první, jednoduše neexistuje. Uvnitř této architektury na nás měl čekat jeden z nejlépe dochovaných cyklů freskové malby z 11. století vůbec. Místo jsme však bohužel viděli v období rekonstrukce. Okolo stěn stálo veliké lešení, jež znemožňovalo vychutnat si potenciál freskové výzdoby. I přes tyto komplikace byly dobře rozpoznatelné některé scény z mariánského cyklu v jižní apsidě a pro dataci zásadní zobrazení donátorů kostela v apsidě západní. Den se chýlil ke konci a tak jsme se z pustého okolí Ateni Sioni vypravili do Kutaisi.

Poslední den naší exkurze jsme započali návštěvou městského trhu, což byla bez jakýchkoliv pochyb zajímavá kulturní zkušenost. Posilnili jsme se jídlem na místě vařeném či pečeném a vypravili jsme se k poslední zastávce našeho (nejen) uměleckohistorického dobrodružství. Konkrétně ke klášteru sv. Jiří v malé vesničce zvané Ubisi. Ten byl založen v 9. století a dnes po něm zůstal z dálky nepříliš zajímavý jednolodní kostel. Jakési zklamání, které jsme snad mohli pociťovat při pohledu na exteriér kostela, bylo nahrazeno nadšením ihned poté, co jsme vešli do jeho interiéru. Zde se dochovala nástěnná fresková dekorace z pozdního 14. století, jejíž součástí byly mimo jiné obrazy ze života sv. Jiří, výjevy ze života Krista či v apsidě dominující Pantokrator, který ukončil řadu vyobrazení Kristových tváří v západovýchodní ose klenby kostela.  Po bohaté svačině na břehu místní řeky jsme vyrazili zpět do Kutaisi. Odtud jsme se v brzkých ranních hodinách vypravili na letiště. V šest třicet místního času jsme pak Gruzii opustili.

Týdenní exkurze v Gruzii byla jednou z nejnabitějších a fyzicky nejnáročnějších exkurzí, které jsem v rámci výprav Centra raně středověkých studií doposud absolvoval. V několika dnech jsme procestovali Gruzii téměř křížem krážem.  Viděli jsme Kavkaz na severu, pouště na jihu a Stalina někde uprostřed. Odměna za naši vytrvalost a odhodlání však byla nezměrná. Kulturní bohatství této země nás bezpochyby ohromilo a vědomosti i vizuální zkušenosti, jež jsme zde nabyli, nás nikdy neopustí.

Martin Lešák

PODPOŘTE CENTRUM
Top