ARMÉNIE

květen 2018

Všichni, kdo se zúčastnili předchozích exkurzí, pravděpodobně chápou pocity, které jsme zažívali před naším odjezdem, pocity, které zažije, kdokoli se poprvé připravuje na zkušenost těchto rozměrů. Celá exkurze - jejíž cílem byl výzkum úchvatné minulosti kavkazského regionu - byla charakteristická fyzickým i smyslovým vypětím všech zůčastněných ve chvílích, kdy jsme se přibližovali a posléze užívali přítomnosti jednotlivých památek. Interakce mezi všemi členy exkurze a vzájemná potřeba sdílet informace i zážitky, stejně jako nečekaný pocit souznění s místy, které jsme navštívili, to vše znamenalo jediné - opravdu výjimečnou studijní cestu.

Naše vlastní dobrodružství začalo poněkud dříve, než pro většinu ostatních. Sešli jsme se s nimi až v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, po tom, co jsme se ještě předtím cestou zastavili v Praze, a poté absolvovali dlouhý noční let. I přes velkou únavu jsme se hned po příjezdu vypravili s očekáváním prozkoumat naši první kavkazskou památku - kostel Jvari. Byl zrovna den, kdy Gruzie slaví svoji nezávislost, a celý kostel - sám o sobě symbol gruzínské identity - výrazně ožil přítomností velkého davu oslavujících Gruzínců. Kruhový pohyb věřících následujících centrální půdorys budovy pomalu procházel kolem pódia kostela, které je zde umístěné lehce mimo středovou pozici tak, aby vyniklo zpodobnění Svatého Kříže, kterému je celý kostel zasvěcen. Výrazným zážitkem se stala příjemná vůně lístků ležících na podlaze, která se uvolňovala pod kroky cirkulujících věřících.

Následujícího dne, poté, co jsme již přejeli do Arménie a nabrali opět trochu sil, jsme se vydali hledat dva kláštery ukryté v okolních lesích. Prvním z nich byl klášter Jukhtavank. Skládá se ze dvou samostatných kostelů, z nichž oba se pyšnily kupolí, pódiem a pravděpodobně rovněž gavitem, o jehož dřívější přítomnosti napovídala řada pohřebních desek situovaných u vchodů do kostelů. Druhý z klášterů, jménem Matosavank, je v literárních zdrojích proslavený pro svoji těžkou dosažitelnost, což se opravdu potvrdilo, a místo samo tak hned vyzkoušelo naši odhodlanost v honbě za poznáním. V rámci obou klášterů jsme s překvapením narazili na přítomnost obětních kamenů vně samotných kostelů. Tyto kameny jsou charakteristické konkávní prohlubní různých tvarů na jejich horní straně, které sloužily pro obětování zvířat. Jejich přítomnost je tak i dnes stálým důkazem pohanských rituálů, které se na těchto místech dříve konaly.

Během následujících dnů jsme měli možnost pozorovat aménské kláštěry ze zcela jiného úhlu pohledu. Jako monumenty navržené tak, aby harmonicky fungovaly v okolním prostředí, ze kterého často rovněž vystupují jako výrazné krajinné prvky, jako například slavný klášter Goshavank, jenž byl postaven přímo na vrcholu kopce - mimo jiné i jako důkaz toho, že kláštery sehrávali v minulosti výraznou roli jako kulturní centra. A byl to právě klášter Goshavank, v rámci jehož komplexu dříve fungovala velká dvoupatrová knihovna, ze které se však naneštěstí kvůli požáru nedochovaly do dnešních dnů žádné pozůstatky.

Podobně výrazně působí v krajině i kláštěry Hayravank a Sevanavank, jejichž umístění nabízí uchvatný pohled přímo na jezero Sevan. Jsou dalším příkladem toho, jak klíčový je výběr pozice pro sakrální stavbu v krajině, jejíž monumentalita je dále dokreslena použitím místního barevného kamene, ze kterého jsou kostely postaveny. Nezapomenutelný je jistě majestátní gavit zakončený kupolí v klášteře Hayravank, který ukazuje jak archetektonický prvek může plnit i dekorativní funkci, a to pouhým použitím různobarevných kamenů. Oproti tomu je prostor vlastního kostela obykle mnohem více strohý, typicky mu vévodí vysoké pódium dosahující výšky až 1,5 m.

V krajině jsme objevili i příklady mocenské kontroly - zbytky pevnosti a hradu Amberd a  také kostela Vahramashen. Neobyčejné technické dovednosti dřívějších stavitelů demonstruje výstavba rozsáhlého systému nádrží přivádějících vodu přímo do budovy, která byla pravděpodobně vybavena i koupelnami s rozvodem teplé vody.

Naše cesta neporušenou přírodou nám ale v žádném případě nebránila i v navazování vztahů s lidmi, kteří si mohou užívat styku s těmito památkami ve svém každodenním životě, což dále obohatilo naší zkušenost a zážitky o lidský rozměr. Při zkoumaní hřbitova Noratoos se k nám přidal nějaký kulhající muž a trval na tom, že nás provede danou lokalitou, přičemž jeho enthusiastická gestikulace, kterou se snažil popsat historii hlavních památek, zcela zničila jakokouli možnou jazykou bariéru mezi námi. V klášteře Masmashen jsme zase potkali ženu zpívající motlitbu, díky které jsmě měli možnost přímo zažít i akustickou stránku arménského kostela, jehož zvukové kvality a možnosti posléze neváhali otestovat i doc. Foletti, Martin nebo Katarína. Když už mluvíme o Marmashenu, u tohoto kostela je třeba zmínit i jeden zcela výjimečný prvek, a to řadu sedátek umístěných podél hlavní apsidy - ty se hned staly předmětem živé diskuze o svém původu a možné funkci.

Když přemýšlíme o arménském umění, je to obvykle architektura, která hraje hlavní či jedinou roli. My jsme však měli možnost nadto obdivovat i tři příklady budov, ve kterých se zachovaly také fresky - katedrálu v Talinu, vesnický kostel Sv. Jana v Mastaře (významný pro svoji kupoli, která je největší dochovanou kupolí svého druhu), a rovněž kostel Sv. Řehoře patřící klášteru Akthala. Poslední jmenovaná stavba, nacházející se na hranici mezi Arménií a Gruzií, je zároveň charakteristická míšením vlivů obou architektonických tradic, na které jsme se v rámci cesty zaměřovali. Díky tomu jsme měli možnost poznat další z variant stavebního umu obyvatel tohoto regionu, a zároveň získat nové vnímání toho, co může znamenat posvátný prostor.

Když se ohlédneme za všemi památkami, které jsme viděli v rámci této exkurze, výrazným zážitkem byla jistě návštěva zbytků katedrály Ererouk, a to nejen díky majestátnosti celé stavby, ale rovněž díky architektonickým prvkům, jež pro nás byly předtím zcela neznámé, jako například vnější římsy nebo věže vévodící dvoupatrové fasádě. Je to jen další připomínka toho, že v rámci kavkazského umění je stále mnoho co objevovat, a to navzdory tomu, že je toto umění západními historiky umění obvykle přehlíženo a že se obykle zapomíná na jeho významnou roli v rámci prvních století křesťanství.

Pokud se pokusíme shrnout naše zkušenosti z této exkurze, mohli bychom říci, že Arménie je převážně venkovská země, ztracená v úžasné nedokonalosti přírody, jejíž obyvatelé nesou dědictví málo známé, málo studované a často zcela zapomenuté. A můžeme tvrdit, že je to právě tento zvláštní "nezájem", který je pravděpodobnou příčinou toho, že se zde často zachovaly umělecké prvky nejstarších dob - samozřejmě ovšem za cenu špatného stavu památek jako takových. Toto dobrodružství nám dovolilo poznat hlavní charakteristiky arménské umělecké a architektonické produkce a užít si jedinečnost každé jednotlivé památky, kterou jsme navštívili. Odjíždíme s úžasem!

Elena Martellotta a Giada Lattanzio

Top