TURECKO

Šíři arménské umělecké produkce rozhodně nemohla pojmout jen jedna exkurze. A tak se po roční pauze naším cílem stala ta část Arménského království, kterou dnešní geografie označuje jako Východní a Jihovýchodní Anatolii, čili regiony současného Turecka.

Prostředníkem pro dosažení tohoto cíle se stala Gruzie a zdejší návštěva skalního kláštera Vardzia byla připomínkou, že i tato kavkazská země by si jistě zasloužila opětovnou návštěvu. Na turecké půdě se naším výchozím bodem stalo město Kars, odkud jsme po celý týden podnikaly četné cesty po vnitrozemí. V Karsu jsme se neoctnuli náhodou, neboť hlavní cíl naší cesty – centrum někdejšího Arménského království, město Ani – je od Karsu vzdáleno necelých 50 kilometrů.

Navzdory tomu, že současný stav je pouhým stínem toho, jak mohlo Ani vypadat v 10. století se nešlo ubránit nadšení. Úroveň arménského stavitelství napříč středověkem zkrátka nenachází srovnání, jak jsme se mohli přesvědčit při pohledu na pozůstatky chrámu Gagikashen, Anijskou katedrálu či městskou citadelu. Pohled na freskovou výzdobu kostela Tigran Honents se pak rovnal malému zázraku.

Výše zmíněný stín však na Ani bohužel nevrhá jen zub času, ale také turecká vláda, která po Arménské genocidě z let 1915 až 1918 cíleně nechává arménský otisk na svém území pomalu, ale jistě rozpadnout v prach. Zatímco arménské památky jsou tak vystaveny systematickému přehlížení, lidská stránka celé události dodnes zůstává předmětem živé a otevřené nevraživosti, jak dokládají četná vojenská stanoviště na pomezí arménsko-turecké hranice. V tomto kontextu tak návštěva kláštera Horomos nebyla pouhou uměleckohistorickou exkurzí, ale také zážitkem, který nám připomněl, že rčení „člověk je člověku vlkem“ má v naší společnosti, bohužel, ještě pořád své místo…

Naštěstí jsme během naší cesty nevedli dialog jen s tureckými pastevci, ale i se samotnou krajinou. Mezi „nejintenzivnější rozhovory“ v tomto ohledu jistě patřilo překročení řeky na cestě ke katedrále v Mrenu a pochod po horském svahu vedoucí ke klášteru Khtzkonk. Všechny naše outdoorové aktivity se však vždy dočkaly zdárného konce a my se tak po týdenním putování mohli opět přesvědčit, že „cestování je krásná věc, jestliže máte domov a kam se vrátit“.

Leoš Mátl & Sára Hudcovicová

Top